KRÁLOVSKÉMU HRADU.

Nechť město bujně výská oslav ruchem,

nechť obléká jak dívka pestrý šat,

nechť fráse zvučivé zas chvějou vzduchem –

z dum svých se neprobudí starý hrad...

Teď v léta dnech, kdy slunce zlatem hoří,

vlá němým hradem dusně žhavý dech,

jak v poušti stesk nás pojme na nádvoří,

ten stesk, jenž chví se na všech hřbitovech.

Ó, ticho šeré zaprášených sálů,

kde vyblédá juž hedbáv s brokátem!

Ó, dumný chlade mausolea králů!

Vše vůkol spí v snu věků proklatém...

Nechť spí hrad!... Marno volat v pozdní dobu

té zašlé dvorské slávy lesklý třpyt,

nás nespasí, co tlí juž jednou v hrobu,

na cestu teď nám plá hvězd nových svit.

Ta samota, ach, výmluvna tu bývá!...

Hle! travka roste v rýhách dláždění –

ni živé duše... stráž jen přecházívá

tu volným krokem jako ve snění.

Ach, proč, proč u té mrtvé dějův kobky

den celý v plné zbroji čeká stráž?

Či bojí se kdos, že z té tiché hrobky

by povstať moh’ ten starý národ náš?...