KRÁLOVSKÝ POSEL.

Koně zpotil Matěj cestou,

nese novinu –

„Jedu světem za nevěstou,

přes vrch, rovinu:

král nám vadne, lékař radí

paní rekovnou,

ta, která se nejlíp vadí,

bude královnou.“

Každá hned se staví v líčku

jako od medu:

„Matějíčku, Matějíčku,

já to dovedu.“

Řeči pustí jako v strži,

jedna přes druhou,

večer už si Matěj drží

hlavu nebohou.

Jak když vytáhnou se stavy,

mlýn se rozmele,

pan mlynář ho nezastaví

po tři neděle:

řeči tekou, spousty hrozí

v okna, do stropu,

zvony hučí – bohpomozi,

máme potopu!

Řeči rostou jako z kvasu,

běda člověku,

kdo má uši, nezná spásu

leda v útěku.

Sám pan Matěj k hradu v dáli,

přes vrch, roviny:

„Pane králi, pane králi,

zlé to noviny!“

A tak každé zbyla po něm

blahá naděje,

uvidí-li krále s koněm,

aneb Matěje:

že rozhodne v snadném cviku

volbu nerovnou –

vždyť se cítí po jazyku

každá královnou.