KRÁLOVSTVÍ.

V dál věčna položili jsme Království svoje,

nad život všední zdvihli jsme jeho brány;

jak strážce před ním rozžhneme večer hvězd lampy

a ve dne slunce žhavý jsme zámek dali.

Je ukryli jsme, aby je netřísnil blátem

dav synů světa, zpilých těl rozkošemi,

jichž oči vášní opuchly, srdce jich zprahla

jak v pouštích žhavých cisterny vysušené.

Tam v chvíli ticha extasí vcházíme vroucně,

v sepjetí rukou v křídel jak rozprostření,

a v zaznívání andělských hymen, jak lotos

na vodách, duše kalich svůj otvírají.

A mysterií jeho ty nejsladší květy

jsme přesadili pod nebe svoje chladné,

je zakryli jsme chudičkou způsobou hmoty,

by roznítily v požáry naše touhy.

Jak manna vzešly zázrakem na poušti naší

a jako řeka vytryskly z boku skály;

slast opojení, slavnost nasycování

a štěpování duší jak stromů Věčna.

Je malicherná krása všech tělesných věcí,

když jsme se znáti učili její prazdroj;

nám smysly navždy osleply z jejího lesku

jak žárem slunce oči, jež na ně zřely.

A do nás ponořila se vidění krásná,

jak město bájné na břehu řeky večer;

tam chodí duše po břehu vztahujíc ruce,

v žíravé touze čekajíc Naplnění.