Království duše.

Tisíce let už dříme svatá země

v zakletých horách, které zvedají

své hroty ostře v azurové nebe,

jež kraje objímá.

V zelených hvozdech zahalený zámek,

podoben růži sotva rozvité,

se třpytí v slunci, které ozlacuje

štít jeho kupole.

A v šerých roklích zádumčivě leží

kvetoucí nivy, stráně, zahrady,

pod šerým křídlem obrovského draka,

jenž stojí na stráži.

Buď pozdravena, moje drahá vlasti,

Pohádko mládí! V dálných končinách

mé srdce zpívá na temenech vrchů,

odkud té spatřuji.

Kdo očaroval tvoje bílé zámky?

Duj, větře, duj, ať všechno probudíš,

co spalo leta, spalo nekonečně

a těžce stonalo.

Ať probudí se vážní heroldové

a zazvučí v své slavné pozouny,

ať probudí se umrtvení ptáci

a jasně zapějí.

Zahlahol kraji, rozepěj se mocně,

ať puknou skály, draci zcepení,

a slunce vyjde zářnější než jindy

nad tmavá pohoří.

Zbrojnoši vyjdou s naostřenou dýkou,

prápory mocně z věží zavlají,

a poddaní se shromáždí před hradem

ku poctě Princezny.

Všechno je němé! V zádumčivé rokli

prameny mlčí v stínu borovic,

paprsky slunce umírají teskně

na vodní hladině.

U paty vrchu září pyšný zámek,

nerušen kroky sličných poutníků.

Uprchly víly, které koupaly se

ve zlatých bassinech.

Pod baldachýnem z ispahanských růží

uspána leží plavá Princezna,

a v klecích dřímou modří kolibříci,

již k hodům zpívali.

Květnaté břehy mlčí, rozespalé,

a pávy bloudí bílou silnicí,

jež ubíhá do zamlžených dálek,

kde život burácí.

Má vlasti, zemi nevýslovných tužeb,

nejkrašší skvoste v mojí koruně,

k tvé epopeji naladil jsem harfu

a zpívám opojen.

Zpívají hvězdy, vrchy, oceány,

Pohádko mládí; moje arie,

jak meteory srší z modrých výší

na tvoje paláce...