KRÁLOVSTVÍ MÍRU.

Já touhou před lidstvem se hnul...

Tam nikdo z králů nevládnul,...

ni žádné církve, moci hlas

svědomím neotřás‘...

Tu živly kol jsem slyšel pět

a lesy temnou bouří znět

a nesměrnem tisíců mil

zvěstovat, proč jsem žil...

Tam chceš-li dojít, u nohou

minulost necti jen ubohou...

Radostné vášně mládí pěj...

Stáří se nelekej...

Tam chceš-li dojít, morová

ty projdi města hrobová,

kde plíseň v dlažbě po krvi

čas nový omrví,

přes mrtvoly se vyšplháš,

jež hnijí, mokvají,... je znáš:

to matka, milá, přítel tvůj, –

jdi dál a nepostůj, –

přes hradby šplhej ztuhlých těl,

ať svistí vzduchem tisíc střel

a do hloubky a zase výš,

až budeš cíle blíž...

A moře krve přepluješ,

z níž kouří se, jak vesluješ...

Hle, nad bílými horami

cos blýskne hvězdami...

Pak vystoupíš. A bez vlády

klesneš do květin zahrady,

a na své malé místo svát,

ty budeš kralovat.