KRÁLOVSTVÍ SRDCE. (I.)

Kdybych tě vzít moh’ do dlaní,

ty hrstko hlíny, jíž se srdce říká,

já zeptal bych se: Co jsi? Jsi hnízdo skřivaní?

Jsi bolest, jež se usmívá, nebo štěstí, které vzlyká?

Ústa, jež pijí žíznivá

veškeru hořkost země?

Urna, z níž vůně léčivá

vychází přetajemně?

Rodíš, neb jenom rozkládáš

jásavé světlo, jímž život se skví?

Tolika věcí klíče máš,

jsouc samo tajemství!