KRÁLOVSTVÍ SRDCE. (II.)

Kdys pohanský bůh uchvátil tě lstivě,

Evropo! Dětské zradilo tě hraní.

V tritonů pochod dovádivě

Nereid píseň houpala se slání,

a bílá záda býka unášela chtivě

panenku slzavou. – Do lásky objímání

zda zasmálo se olympské ti nebe?

Tvým údům na konec se zlíbilo to hraní,

(vždyť pohan ten se věru vyznal v milování)

květ Afroditin slušel tak tvé skráni –

však jeho trn kam zasáhl až tebe?

Tvé oči smutné zradily to maní:

u srdce, paní, u srdce přec zebe.

Tož co? Tvůj milec brzy zakoukal se kdes

a tebe opustil, pták přelétavý,

a za lásku ti nechal věci hodné sebe:

kovový muž a oštěp vražedný a pes...

Na dlouho postaráno o zábavy,

než život se zhnusí a srdce se znaví

a prázdnoty než ucítí se děs...