KRÁLOVSTVÍ SRDCE. (III.)

Máš vůbec srdce, Evropo, paní?

Dlouho to zřít skoro nebylo ani;

tógy tvé všechny pruh krvavý mají,

pentle jak prapory válečné vlají,

posli tví mají se sekerou pruty,

dvořané krunýř, meč z ocele kutý,

ostruhy, kuše, oštěpů les...

Nu ovšem: muž kovový a pes...

Zábavy dost v zemi řádu a daní.

Ale máš srdce, Evropo, paní?

Nad velký stůl mnich bledý se sklání,

stolem se oslí kůže bělá;

třtinou mnich bledý v pergamen kreslí

Evropy obraz. Dost podobný na ni.

Jako když tenkrát mořem ji nesli,

blankytem vod je oblita celá,

řasného pláště záhyby steré

na všechny strany větřík jí bere.

Ale těch vrásek, ale těch rýh!

Sled časů, zábav minulých?

Všecko svou stopu zanechá kdes.

Ale to jedno již viděti dnes

– mnich dobrý to zjistil v své klenuté cele –

srdce máš! Veliké srdce máš v těle!

Klikatou čarou načrtané –

jakby se chvělo – žilkami tkané,

srdce, od věků Čechami zvané. –