KRÁLOVSTVÍ TICHA.

Prastaré kmeny v zemi tkví,

pevně k ní přimknuty kořenů svaly –

ticha zde pokojné království,

mlkne tu vše, i co kruší a pálí.

V duši co křičí z mučidel,

napiato k torturám života katem,

volně zde kráčí v šíř i dél

s utichlou bolestí, v mlčení svatém.

Vítr jen přilétá líbat vlas,

zvlhlý a slepený znojem a krví,

do stínů lesa slunce jas

k zmučené hlavě se prodírá drvy.

Prameny čisté a studené

kamením zurčí, zvou vyprahlé rety,

obmyjí údy zbodené,

rány vše zakryjí modrými květy.

Co už se zdálo být v zásvětí,

vrátí se k duši v té blažené chvíli –

na květy lehounce přiletí

motýli duhoví, zlatí a bílí...