KRÁLOVSTVÍ ŽENY.

Již naše lány v plném dozrání se rozhořely máky,

a hrozny žehem slunce nalévaly zrna po stráních –

vzduch nepohnutý větrem třás’ se pod oblaky

a pohlazením hebkých rukou tál nám na skráních.

Zem plná sladké úrody k svatebním hodům zvala,

preludium lásky večer klad’ v modravý zahrad stín,

a nejsilnější vůně, zhoustlé chladem, rozlévala

noc tajuplná v lesní šer a houští kapradin.

Než vichr ze všech nejhorší, jenž žitím naším protáh’,

zrak mraky zaclonil a na křídla nás vzal –

a osvobodiv démony, vězněné na samotách,

rod náš i zem jim v plen a podar dal.

Vše bylo plno úzkosti, pláň každá krvavě se rděla,

na místě klasů oheň jen vřel z rozpálených lích,

bolestí zrak se zavíral, a naše čistá těla

ranami otvírala se jak ústa žíznících.

A tehdy slzy nejdražší jak balšám stekly v naše rány,

v sluch vnik’ večerní hlahol zvonů ze vzdálených měst –

a užaslí jsme zřeli ruce sepiaté nad ňadry panny,

jak oblouk gotický, a oči hovořící s leskem sester hvězd.

Nebesa ztichlá nad námi hořela tisíci světel,

a prostor kolemkol naplnil pláč a vzlyk,

a bledý paprsek, jenž v jeho pláně sletěl,

ved’ zrak náš užaslý jak svatý kouzelník.

Sny panen toužebné zřeli jsme změněné v záhony poupat lilií,

jež v noci mrazivé a do dnů nepohod kalichy bílé rozvijí,

a šumění jejich v rozkyvu tajemných větrů znělo jak výkřiky děsu

z opojení procitnuvších zbloudilých v močálech uprostřed lesů...

Nebylo slunného jitra – v poledních žárech jen vadly;

nebylo motýlích poslů – bez vzkazu pocelů svadly.

Po marném čekání slunečních záplav přišly jen večery kalné,

vhalené v sychravé mlhy, a brambořišť ohníčky žalné

do nocí rudými body zamlkle doutnající...

Strhány byly závoje nevěst, shašeny plameny svatebních svící,

a písně, počaté polibky a ramen rozpiatých vláním,

končily lomením rukou a smutkem a štkáním.

Planulo v dálkách záření měst, a každý z nás vytušil v něm

zachvění mateřských srdcí, mučených úzkostným snem. –

A před ním a za ním v široko rozpiatém obzoru kole

nehybně ležel smutek černých luk, a kvetla krvavá pole.

Hodiny váhavé kdysi míjely letem a každá z nich silněji bila,

než chvíle slavného smíření se přece neblížila...

Víra, již o prvních mukách přijaly vroucně, čím déle stoupaly do let,

moudrostí, získanou zcizením se dětí, zvolna je začala bolet,

do očí vháněla slzy a hlavy jim skláněla níže...

Sníh první se do vlasů sypal, v ramena zaklesla se tíže –

a přece viděly proradná jara, jak každý rok zvolna se vrací,

vzplanutím srdcí vítaly léta – podzimy resignací.

Bezesné noci smířených stařen před naším pohledem vstávaly v tmách –

neměly výkřiků rozryvné bolesti, jen smutek stesku se nad nimi táh’,

a byly plny vzpomínek, vyvanuté vůně, podivného znění,

a byly cudné starobou, jak večer v podjeseni.

Zem do nich voněla lákavě – blankyt se k horám zas nížil,

padaly hvězdy za obzor, a kdosi se potichu blížil...

Tušení posledních poznání mělo již sladkosti daru,

srdce se chvěla právě tak, jak když se chýlilo k jaru –

sám čas byl znovu laskavý a znovu zvolna tek’...

Byl čas nejsladší moudrosti, byl čas k zrození pohádek

o mhách, jež zrakům pozemským všech čistých touhy zakryjí,

o princích neohrožených a smutku zlatých lilií...

A k ránu jako zem slíbenou zřeli jsme království ženy.

Bolestmi do věků zakletý snů našich tajemný sad

na jeho pláních rozkvétal, a v něm do tmy ponořeny

dýchaly záhony vůněmi a zvonil vody spád.

Stín smutku mlhou stříbrnou však na vše kol se kladl,

vlhkostí sedal na kmeny, na cestách v jíní mrz’,

a srážeje se před jitrem, v kalichy květů padl,

proměněn v tisíc zářících a třesoucích se slz.

A v ticho, plné úzkosti, stesk nevýslovný zaleh’,

jenž v sálech slávy minulé z pod těžké vane nádhery,

přerýván zvukem hodin jen ve dlouhých intervallech,

nesoucím se do noci, jak na gong údery.

A v dálce okna hořela, podivná, bizarrních tvarů,

vždy nově rozzářivší se, když začla v lesku umdlévat,

a hovořící o lampách, v něž chtějí živných darů

ruce opatrných panen věky nalévat...