Králův obraz.

Byl jednou starý, mračný král.

Ten si to velmi k srdci bral,

že nikdo jej nemiloval,

ač nebyl lupič, vrah ni žhář.

„Miluji zlata, stříbra zář;

dám v jasný kov svou razit tvář.“

A mračný král se z kovu smál,

a lásky přec se nedočkal:

lid světem vždy jej dále štval.

Až posléz přišel v nízkou chýš:

tu jal ho potměšilý kmet,

a nepustil jej z rukou hned,

leč hodil v chladnou tmavou skrýš;

na bednu dal dvou zámků tíž.

Zde králův obraz mnoho let

tak ležel jat, až skonal kmet.

Pak najednou veselý vnuk

vyprostil jej z vězení muk.

Šel s ním na hlučný světa trh,

a zlatem zpupně ve vír trh’:

na krále tvář si koupil hřích,

pěnící číš a dívčin smích.