Králův pěvec.

Chor duchem Saul dlí na Sioně,

hruď sevřely mu strach a hněv,

a vášní poplašené koně

žil černou zjítřili mu krev;

co zkonejšit ho ještě může,

rtů jeho žen jsou žhavé růže

a harfy chvějící se zpěv.

Leč také to v něm náhle vzruší

zášť proti všemu, co má rád,

a vlny krve v tepny buší,

jak polekaná hejna stád,

když na pastvině lev se zjeví

a dravčí tlamy lačné řevy

jim věstí strašný jeho vpád.

I David sladkou harfou svojí

od chvíle té mu protiven,

co po vítězném s obrem boji

vstříc pospíchal mu zástup žen

a pěl, květ metaje mu z klínu:

„Král tisíc pobil Filištínů,

leč deset tisíc pastýř ten!“

Tak nad hlavu mu roste mocí

ten Israele prostý syn

a vždy jej straší dnem i nocí

zjev jeho rekovný i stín;

a když mu pro útěchu zpívá,

hled hněvný kose naň se dívá

a v duši spřádá pomsty čin.

Zas hraje David. Z ladných tepů

v strun zlatých pásma jásá zvuk,

Saul dumá s rukou na oštěpu

a z lebky v hruď sta slétá muk,

kde v šílení se roji stálém:

„Ten zhubí mě, by sám byl králem,

lid už se kolem něho shluk'!

Leč nežli silou svou mě zničí,

já právo zahubit jej mám!..“

a v srdci zášti had mu syčí.

„Nuž, rázem všemu odolám!“

a pevněj oštěp v rukou stiská

a dí: „Pěj, ať tvá píseň výská

v klid srdce mého mátohám!

Pěj píseň vítězného žáru,

vzruš v bouři vlny zlatých strun,

s rtem vroucím zlatém na poháru

mír vyčíst chci z těch zvučných run,

vzbuď růže radosti v mé hrudi,

jež nad ty jsou, jež jaro budí,

a skráň mou jimi zdob i trůn.

Pojď blíže jen, můj statný reku,

pojď blíže k trůnu, ještě blíž,

stav hněvu mého divou řeku,

již tušíš jen, leč nevidíš!“

A jako šílenec Saul zírá

a chví se; ruka oštěp svírá

a na pěvce jej metá již.

V bok trůnu skryl se David skokem.

„Ó králi, srdce rve mi žel,

že chvěješ se, že sláb jsi okem,

chce bystřejšího Israel;

chce silnějšího na svém trůnu!..

Já nedám harfy za korunu,

i kdybych světu vládnout měl.

Leč líto je mi toho lidu,

kde otrok silnější než král,

jenž vyrušit se nedá z klidu,

by proti křivdě mužně stál,

spíš ze strachu sám křivdy koná,

ať národ strádá, trpí, stoná,

to věz!“ A David prchl v dál.

I reptal lid; z úst Samuele

ten Saulu bylo slyšet vzkaz:

„Lid nechce tě mít králem déle,

tys dospěl pádu, pln je čas,

kdo po pěvci své vrhá kopí,

ten památku svou v moři topí

dřív, než jak bludička byl zhas.

Zlo konal's ve zlých vášní davu,

zlý bude královský tvůj skon,

dnes toho posvětil jsem hlavu,

jenž s harfou přišel na Sion;

Bůh chtěl, by opakem se dělo,

co srdce tvoje obmýšlelo:

ty padneš, králem bude on!“