KRAMÁŘI.

Pod temným podloubím mračně se černají

zatuchlé, zoufalou fadessou hlídané kotce.

A my v nich kupčíme, vzhlížíme krotce

k chodníkům zbláceným, stíny kde lhostejných chodců se mihají.

Zmuchlaná přadénka, špendlíky rezavé,

kuchyňské zástěry, náprstky, jehly.

Vlhkost tu roztáhla prsty své mazlavé,

pavučin sítě si přes pulty lehly.

Neznáme slunce a neznáme vichřice,

neznáme rašení, žeň nám je cizí.

Před zraky našimi nohou jen směsice

mění se, vyhýbá, klopýtá, mizí.

Okénka nízká jsou s chodníku blativou visí.

Sedíme v koutku a pleteme šály

za peníz laciný pro malé lidi.

Ramena vystoupla, prsty se drápy už křivými staly,

v očích nám dávno kdys předtuchy poshasínaly,

sotva že zažloutlou jehlici vidí.

V krámcích, v zem skrčených, den bývá krátký.

Od noci do noci takřka tu umírá blikavé světlo.

Na jeho začoudlý cylindr na sta už jepic se slétlo,

a na něm skončilo život svůj vratký.

Kupci tu přejdou jak mlčící stíny,

nestanou na klípek sousedky žvavé,

raději vyhlídnou krámek si jiný;

zastraší každého pohledy podezíravé.

Znaveni prázdnotou, fadessou žití,

s rukama skleslýma hledíme do koutka krámu.

Páchnoucí lampička zmrzele, líně tam svítí

pod zašlou ikonou v začoudlém rámu.

A přece třeba jen vyběhnout z ulice

na světlo sluneční do šírých polí,

větrům dát zavanout v oči i na líce,

nedbat, že někde se rve cos a bolí.

Vykřiknout ke slunci modlitbu o posvěcení,

odevzdat vlnám své ochablé tělo,

odhodit pochyby, možno že není,

k novým by rozpukům nitro zas ubité spělo.

Kraj v slunci zahoří, zazpívá touhou,

radostný život tam obejme šírý svět veliký.

My snad jen stínem se pošinem pustinou pouhou,

kramáři s veteší zpuchřelou, rzivými špendlíky?