KRÁSA A MODA.

Jak vyšla z tvůrčí ruky přírody,

tak plna kouzla, vděku, lahody

šla krása světem bez veškeré řízy;

to jeden lesk byl, jedno záření,

v prach lidé padali tu v zděšení,

ten mocný zjev byl velký jim a cizí.

Však cítili přec kouzlo, čár a vděk,

jí zahnat síly neměli, tož lék

si chytře vymyslili vlastní mdlobě,

i chytli krásu, z pestrých cetek háv

jí setkali, a tleskal celý dav:

Teď lze ji přece vidět v pravé zdobě!

A ješitnosť je hnala ještě dál,

šat brzy hlavní věc jim být se zdál

a božská podstať pod ním věšák pouze,

jenž drží soustavu jen cetek těch,

jež zlatem, květy protkal umný steh,

by lidské hověl malicherné touze.

Ó kráso, ať se zjevíš kdekoli,

vždy s maskou tvoje bytosť zápolí,

vždy v božské víno tvé se míchá voda.

Ať v dívčí tváři, soše, básni pláš,

tím víc tě chápou, čím se ukrýváš,

jak velí tobě konvence a moda.