Krása neznala mne, já znal Krásu

Krása neznala mne, já znal Krásu

božskou, nebeskou, ten její hled,

v nějž jsem zanícen já patřil v žasu;

odepnul jsem naposled

v jejím kochaje se zlatovlasu.

Zvoník Notredamský byl jsem druhý,

dobré srdce Héfaistovo,

ni jedno dobré neslyšel jsem slovo

za žití své, ten krutý boj a tuhý.

Šláp-li kdo, jak mě to zabolelo,

tak nohou surovou, pak otupěl jsem již,

zhrdal vším, co plivat na mě smělo.

Krásu zřít? už nemám sil,

mé tělo zhrblé k hroudě víže se a duše níž a níž.

Z hrdla dere se: proč jsem se narodil?