KRÁSA VADNUTÍ.

Zřely se květy navadlé

v jezera čistém zrcadle –

zřely svůj smutek svadání,

jak něžně hlavy jim naklání:

vznešenost stesku, krásu marných snů...

A čím víc pohlížely v hladinu,

tím víc svou krásou zaujaty,

víc byly k sobě láskou jaty –

tak vadly, vadly – svadly docela.

Tu nad jich krásou se i vlna zachvěla.