KRÁSA.

Plné sály hostmi vřely,

jaký opojivý ruch!

Girandoly kol se stkvěly,

páni, dámy jako včely

tísnili se v úzký kruh,

kde stál schýlen k sličné ženě,

dívaje se v shon a šum,

Medicejský, spokojeně

plný pohár tiskna k rtům.

„Ano, páni, krásné dámy,

je to pravda, já to pěl,

městem popěvek můj známý

komnatami, arkadami

jako blesk se rozletěl.

„Mladost prchá neustále,

chytněte ji, dokud čas,

zazniž tedy k její chvále

satirů a faunů hlas!“

Mnohý se tu usmál pijan

a hloub v svoji patřil číš,

v tom Agnolo Polizian

z kruhů luzných dám, jak z lijan

výr by pozved hlavu výš,

zaskuhral: „Máš pravdu, pane,

mládí, velký bohů dar,

kéž jen krůpěj jeho skane

rozkoše nám ve pohár!

Mládí moc jest, ale Krása

bohyně je vedle ní!

Mládí zpívá, Krása jásá,

v rumy Mládí květy střásá,

Kráse přípitek můj zní!“

Smích tu zavzněl vyzývavý

a zněl tichem komnaty:

„Co to o Kráse zde praví

Polizian nosatý?“

„Právě, sám že beze krásy“

hrdě Agnolo dí všem,

„vítám v ní jen bránu spásy,

pro vše lidstvo, pro vše časy

její hlasatel tu jsem!

Divíte se, dámy luzné,

i vy, švarní rytíři?

Duch je krásný – tělo nuzné,

a duch k hvězdám zamíří!“

Kynul. – Rozstoup se kruh pánů,

nový ruch a nový šum,

hledělo vše v onu stranu,

mramorovém na stojanu,

v líci plno božských dum,

Venuše kde nahá stála,

jakby z pěny vstala teď,

v záři jak by od ní plála

každá váza, každá zeď.

„Kdo jsi idealu bližší,“

Polizian klidně děl,

„směleji svou zvedni číši,

ať ho Orkus, Nebe slyší,

Jehova, ďas, archanděl!

A kdos ošklivý, ty klidně

v zahanbení oči sklop,

zato hloub a stejně vlídně

fauní rty své v číši ztop!“