KRÁSA

Pták, hvězda, louka v květu,

co je tu pojmů krás,

jako bys na paletu

pel barev, vůně střás',

tak v směsi promíchané

se klenou před tebou

do šíře rozestlané

i srázů velebou.

Co odstínů má zeleň,

jež zdobí stráně svah

a rozrůstá se v cesty,

v příkopy, v kolej drah,

zdupána kročejemi

se zvedá pod krokem

a klesá závějemi

do břehů potokem.

Strom rozkoší je zraku,

jak k výši klene se,

korunou skoro v mraku,

kořeny v pralese.

Do země zapuštěny

s bahnitou příchutí

vrůstají stromů kmeny,

kly lesů mamutí.

A drobná očka květů

vzhlížejí bez hrůzy

z barevných trsů křovin

rozpuklých do druzy

do výše k větvím spleti

z náruče kapradí,

jak zatoulané děti,

jež máma pohladí.

Řeč jedinou má krása,

kdekoli potkáš ji,

na břehu moře, v horách,

či lesa na kraji,

jedinou mluví řečí

pták, moře, strom i květ,

však nutno je té řeči

i srdcem rozumět.