Krása.

Jest něco cizího ve zjevu krásy,

jak něhou prodchnuta a celá žhoucí

ji umělcova ruka v mramor skvoucí

neb v barvu vtělila na příští časy.

Viz sochu helenskou: je plna žití

a pravdy, půvabu; – tak žila cele

a žije do dnes krása v lidském těle,

ten výraz ducha, skryté žilobití; –

A přec tak něco cizího v té líci,

v tom klidu oka, které v dálku zírá

kams v neznámo, – v té ruce, která svírá,

jak ve snu kdos, tu lyru dřímající. –

Ta tvář, pod jejíž klidem všechno žije

to čisté čelo, zářivé a snivé

a v klidu svém přece tak zádumčivé

jak tiché nebe závoj mlžný kryje. –

Tak krása nežila; – nežije světa

ve tvaru smrtelném, – a přece taví

vše krásno v sobě, a nad krásy davy

jež plní svět, jak duch nad tělem zkvétá.

Ty cizá kráso, která ve svém vznětu

jak pablesk svítáš naší mhou a hluší –

Tys pravdou byla v umělcově duši!

– ty jsi nám zvěstí od neznámých světů!