Kráse.

Je škoda, Kráso, matko starých bohů,

že s nebe dolů tvoji záři strhli,

že v zpupné pýše povznáší svou nohu

ti na tvář jasnou podlý věk náš, zvrhlý.

Ty, děcko kdysi v boha dobrém klíně,

jsi vášnivou teď, zdivočelou ženou,

tvé oko hoří unyle a líně,

v tvou náruč davy zběsilců se ženou.

Tě, Afroditu vzniklou z věčna moře,

svou všední slinou drze pošpinili,

dav tebe urval modly svoje boře,

tys k jeho retům sklonila prs bílý.

My poslední, kdož hledali tě v nebi,

teď k tobě na zem musili jít zpátky,

a celý svět se potměšile šklebí

zře, kterak pláčem’ pro tvůj život sladký.

A v posled my, již chtěli nad oblohu,

též spiti klesnem’ na tvá ňadra bílá:

je škoda, Kráso, matko starých bohů,

že na ten svět jsi s nebe sestoupila!