Krasiński.

Ty srdce hluboké, svým bohem spité!

Ó jistě anděl jak proroku rety

též tobě žárem očistil a v lety

ti křídlo ducha rozpjal obrovité.

Na žití dráze příkré, trnovité

tys všady nesmrtelné trhal květy,

a v srdce tvoje, kde jsi nosil světy,

vše rány tvojí vlasti byly vryté.

Když v kolébce jsi ležel v děcka snění,

dal Dante na čelo ti políbení

a s ním též úděl všeho utrpení.

A tak jsi žil jen v budoucnosti zoři

jak maják, jehož záře chví se v moři,

než velké jitro lidstva z vln se vznoří.