Kráska z divadla.

Ač náhodou, a jenom jedinkrát

já v žití svém se, dítě, s Tebou setkal –

přec Tebe ctím a vděčně tak mám rád,

že půvab Tvůj jsem do svých znělek vetkal!

Mně nelze ach! té chvíle zapomnět,

kdy v opeře jsem vedle tebe seděl:

vždyť byla’s krásna jako jižní květ

a z očí Tvých – sám blankyt na mne hleděl!

Ó, že tak málo řekli jsme si tam,

když prsa juž nám sladký nítil plam

a srdce bila, v román doufajíce...

Jak mráz nám dýchl v mladistvý jich sen

zvuk finale – a my se zdvihli ven –

a nikdy juž se nesetkali více!