KRÁSKA

Po pohřbu matky, hned, když osiřela,

u příbuzných svých našla slitování,

jí paní bledá stírala trud s čela

a přísný muž též pohladil ji dlaní.

A brzy v poměr rodiny se vžila,

a postřehla, tu lásky není žádné,

ta vlídnost paní vždy ji rozrušila

a oči muže pichlavé a chladné!

Cos v duši hřmělo jí hned v hlasů steru,

ten poměr nerovný jak se jí hnusil,

jak vzduch ten v síní teplém pološeru

svou vůní hroznou rdousil ji a dusil.

A slzy velké kanuly jí s lící,

když často hrozbou končil den a hádkou,

a děcka pláč zněl v nářek zmírající

a v prosbu ženy tajemnou a sladkou.

Tu jako jed vše přešlo v její duši,

ta nedůvěra v lásku, štěstí, v žití,

a hrdost jakás, kterou sotva tuší,

z těch očí hlubokých a šedých svítí.

Jak v bařině květ, když svůj kalich kloní

a hoří, voní jarní doubravinou:

byl čas, by někdo ruku vztáhl po ní,

než uvadne a zmizí pod bařinou!