KRÁSNÁ CHVÍLE.

Jarní večer... Všechno kolem uhoupáno v sladkých snách –

dávno, dávno nebylo už smírno tak a volno tak...

Každý hlas a zlozvuk denní shladil se a usnul, ztich –

jen tak tiše šoumalo to v sešeřelých alejích;

šoumalo to, šeptalo to v šíř a šíř, a dál a dál –

sen o míru bezkonečném v korunách se kolébal...

Krásný večer! Dávno, dávno nebylo mi volno tak!

Jako utišené moře, celé moře nekonečné

dýchalo mé choré srdce, samý šepot na vlnách...

Každý chtíč a každý rozpor shladil se a vymřel v něm,

jenom něha rozlila se jeho blahým nesmírnem;

rozlila se, rozzářila do šíře a do výše,

dokola kol obejmula zem i nebe – vše a vše...

Zvláštní chvíle... Dole ticho – moře světů ve výši!

Až se duše udivila, že sfér hudby neslyší...

Bože, bože... Kde v té chvíli zůstal Všeho Světa Žal?

Sen o míru bezkonečném v srdci mém se kolébal...