KRÁSNÁ CHVÍLE

Jarní večer.... Nikdy před tím nebylo mi volno tak!

Jako utišené moře, celé moře nekonečné – bylo moje choré srdce, samý šepot na vlnách...

Každá žádost, každý rozpor ve mně teskně vymřel, ztich’ – –

Jak když něco v dálku pluje, šoumalo to v alejích.

Šlo se jako do svatyně... Alej tmavší dál a dál...

Sen o míru bezkonečném v korunách se kolébal...

V každém listí zašumění jedna bytí záhada,

jak když se těm spícím stromům o stvoření světa zdá...

Zvláštní chvíle... Dole ticho – moře světů ve výši...

Až se duše udivila, že sfér hudby neslyší...

Že jen ticho nekonečné, jako mocné objetí,

zachvívalo zmlklým srdcem, zmámeným jak v zakletí...

Bože, bože... Kde v té chvíli zůstal všeho světa žal? – –

Sen o míru bezkonečném v korunách se kolébal...