Krásná dcero českých luhů,

Krásná dcero českých luhů,

z osamělé stolice ti tluče

dobré srdce osamělého. –

Víru novou, jiné náboženství

učily ho blesky zraků tvojích:

za nebe nic víc nežádá,

než by tvé a jeho srdce

vedle sebe tloucti směly,

by se tváře tvá a jeho

v jednu bytnost jednou slily. –

Ejhle, když se v chrámě modlím,

tys můj oltář, tys má knížka,

na tvou tvář jak padne zrak můj,

hned se k nebi vzhůru zdvihá.

Dcero Slavie, ach, nepovrhuj

mluvou naší, slavskou mátí,

nezneucťuj rty nebeské

slovem cizím, slovem vrahů

našich: meč mi v srdce ženeš

a to srdce tvé jest víc než moje!