Ó KRÁSNÁ...

Ó krásná, úsměv sotva znalý

Vám lehce slétá na ústa

a opět stín vám skráně halí

a v duši,

kde člověk skrytou lásku tuší,

vám plachá duma vyrůstá.

Snad, paní krásná, vzpomínáte

na první jarní procházky,

jak chodila jste kolikráte

a u vás

hoch, který zmaten v řeči uváz'

na sladké vaše otázky.

Snad vzpomínáte, v sladkém šeru

jak hvězdy vás jen střežily, –

a jak ten hoch tak za večerů

vás líbal

a rtem se k malým ručkám shýbal –

ah, román dávno přežilý...

Snad vzpomínáte na tu chvíli

a na tu slzu ve tváři,

když jako krásný seraf bílý

tak svěží

jste davem lidí jenom stěží

šla s mužem jiným k oltáři...

A snad jste dávno zapomněla

a myslíte už na jiné,

co později jste ráda měla:

své šaty

a papouška, jenž křičí na ty,

kdo vejdou v síně hostinné...