KRÁSNÁ HMOTA.

Krásná hmota světa

není proto kletá,

že nemá nadpozemské duše.

Zdánlivě nás klame,

že ji málo známe,

že kol ní kráčíme vždy hluše.

Kdybychom však chtěli,

tu bychom slyšeli

hlas, jenž zná dojímat až k stesku:

hlas jejího žití,

jež se věčně nítí

z jitřních, oslepujících blesků.

A nezmarná síla

by v nás hovořila,

sloučila by zas duši s tělem.

Bujaře by kvetla

naše touha světlá

v rozmachu nezkrotném a smělém.

Chápali bychom lépe

dění velkolepé,

jež svět nám tajuplně strojí...

Ale tak, roztříštěni,

duší, pomateni,

zapíráme podstatu svoji.

Kouzelná vždy svými

nebezpečenstvími

láska nás nad propastmi vede.

Píseň krve naší

marně zní... Ji plaší

odříkání mátohy bledé.

Až v nás bytost dvojí

v jedinou se spojí,

přec selankou žít nebudeme.

Tam, kde život pučí,

vždy se kdosi mučí.

Z bolesti krásy porosteme.