Krásná Oliva. (III.)

Mnoho záře, mnoho bylo,

žhavou září zeleň zvadla:

mnoho lásky’s, krásná děvo,

mnoho lásky v obět kladla

svému Zdeňkovi.

Mnoho záře nade hradem,

v záři té se sokol zhlíží,

Zdeňka nová lásky těší,

Olivu zmar lásky tíží, – – –

škoda dívčiny!

Veselo je v starém hradě,

hlučno v ozářené tvrzi:

na podhradí stíny leží,

na podhradí láska slzí,

láska sklamaná.

Temný stín, jak soumrak lásky

leží dívce na útrobě;

černá noc však zkázonosná,

hřeje se jak hádě v hrobě,

v srdci starcově.

V srdci hádě, v rukou lyru,

v duši zámysly mu trudné,

a blesk oka dí, že stařec

hotoví se k přeosudné

písni hromové.

„Neplač dítě, dcero zpěvu,

milý lásku tvou jen zradil;

srdce své však – na jazyku –

proti šípům neohradil,

hoch ten zpozdilý.

Ty mu v oko šípku vrhneš,

můj zpěv půjde přímo k srdci:

a jediný přípiteček

dovede i zrádce zvrci;

Bůh mu pomozi!“

Dívka ale v slzách doufá,

láskou hodlá zrádu zvrci,

lásky okem Zdeňka získat,

lásku vzkřísit v jeho srdci, – – – –

Bůh jí pomoz!