Krásná Oliva. (IV.)

Pyšněly se jasné perle

v zlatotkaném baldachynu,

pyšně vedli sobě hosté

na růžích a na jasmínu

v síni svatební.

S vnadou růží závodily

děvy, jako slunko jarní,

po vavřínu pohlíželi

svatebníci, hoši švarní,

děvám po boku.

A na trůnu v záři skvostů,

slunce s hvězdou, zasnoubenci,

a kol slunce červánků kruh,

v zaniceném polověnci, –

pěvci mistrní.

Rozlila se zář po síni,

rozlily se jasné zvuky,

První pěvec k harfě zapěl

lásky slasti, lásky muky, – – –

děvy slzely.

Pokynula kněžna kvasu,

řada děv se rozstoupila,

a z dívek ta nejkrásnější,

pěvci skráně ovinula

věncem růžovým.

Rozlila se zář po síni,

vavříny se pozachvěly,

o kolbách a o sedání

zapěl druhý pěvec smělý, – –

Juni trnuli.

Kynul Zdeněk, kníže kvasu,

Jinoši se rozstoupili,

a dva z nich, dva nejbodřejší,

skráně pěvci ozdobili

věncem z vavřinu.

Zaleskla se síně bleskem,

oněmělo všecko znovu:

Zapěl pěvec nejstatnější,

o rytířském daném slovu,

o cti rytířské.

Zaleskly se všechněch zraky,

leskl zrak se Zdeňkův v žáru,

povstal hbitě na svém trůnu,

mocně sáhl po poháru,

po dvou pohárech.

„Hoj ty schráno mocných zpěvů,

živých blesků pěvče starý,

připij’ se mnou, nedopij však

z tvé by číše duch tvůj jarý

i mne roznítil.“

Sáhl stařec po poháru,

Upil z něho, zamyslil se,

držel ruku nad pohárem,

navrátil jej, uklonil se, – –

slova nemluvil.

A Zdeněk se chopí číše,

již ji k žhavým ústům nese,

Tu však pěvec nejzadnější,

jako šípka z řady hne se, –

sáhne po číši.

„Zdeňku, tobě lásky přáno,

z číše pěvce přihnu já si,

jenom srdce oklamané

ku zřídlu se zpěvů hlásí,

k číši pěvcově!“

Dořek’ a již křečovitě

pohár k sinným ústům vznesl:

dopil, – zbledl, – načež tiše

k stupňům trůnu mrtev klesl,

k nohoum Zdeňkovým.

V pádu tvář se odhalila,

a s ramenou plášť se svlékl, – –

plášť s postavy nejkrásnější:

Zdeněk vzkřikl, – pěvec klekl

nad svou Olivou.