Krásná Rosa di Viterbo.

Krásná Rosa di Viterbo byla panna přívětivá,

K lidu chudobnému vřele lnula mysl její tklivá;

Poslední svůj peníz Rosa ochotně by nuzným dala,

Div-li, že z tisíců srdcí vzněla blahočinné chvála?

Byla-li však děva rovna milému, vlídnému jaru,

Kde se z vykvétajícího všude oko těší zdaru:

Otec její, ten se rovnal zimě, jížto život zkřehne,

sněhem zavát, ledem spoután, umírá a ve hrob lehne.

Pravil kdysi otec k dceři: „Co mě v prsou hněte tuze,

To je, že, jsouc urozena, snižuješ se k podlé luze;

Pilně sbírati se sluší, ne však stále rozhazovat,

Ale ty by’s neváhala, vše, co moje, utracovat.

Pročež od nynějška nebuď ani halíř svěřen tobě,

Nechť ta holota žebrácká, nechť pomůže sama sobě!

A pakliže neposlechneš, neodtáhneš přec svou ruku,

Na mou česť, tož ruka tvoje těžkých zkusí okov muku!“

Tato slova vjela děvě ostřím meče do vnitřností –

Ach a v kraji hlad teď řádí s neslýchanou zuřivostí,

Všude hyne lid, již vidět chýše zcela opuštěné:

Ach a Rose prázdným měšcem nelze spasit vyhubené.

„Což mi nic nezbylo?“ vzdýchá, otcovou sevřena vůlí.

„Nikoli! Vždyť denně sedím přeplněné při tabuli.

Co tam odepni já sobě, to – to mohu rozdávati;

Otec zví-li o tom, sotva umíní mě pokárati.“

A již denně v zástěrce své, by jí zloba neviděla,

Hladovým donáší jídla, která sobě odepřela;

Je-li toho jenom málo, i tak málo, s laskavostí

Takou bídě poskytnuto, před Bohem jest velké dosti.

Leč ji sluha zhlédne, zradí. Otec, rozčertiv se, hbitě

Jde a u dvířek ji staví. „Pověz, co tu neseš skrytě?

Věru, jestli troufala’s si, pána svého obelstiti,

Budeš pykat, jak jsem slíbil. Nešťastnice, dej mi zříti.“

Rosa zachvěje se, bledne, plane zas po celém líci,

Ani neví, co si počít, neví ve zmatku, co říci,

Až pak vzdechne: „Ze zahrádky – nesu růže.“ „„Růže neseš?““

Volá divoch. „„Ukaž, ukaž! Proč tak couváš a se třeseš?““

Trhne zástěrou, a ejhle! jakby právě se v tu chvíli

Ze zástěry byly lůna vyrodily, vypučily,

Růže lesku nadzemského k nohoum se mu vyhrnují,

A vzduch vůkol libou vůní, přelíbeznou oslazují.

A on trne, na květiny upřeny jsou zraky jeho,

V mramorových jeho prsou hne se něco nezvyklého,

Kyne rukou, by šla dcera, kam ji táhne svatá snaha,

Nad bližním se slitovati, rozsívati símě blaha.

Tak je pověsť a má smysl. Zázračně se proměnilo

Dobrodiní ve květiny, dařitelku oslavilo.

Který asi v tom je smysl? Ten, že skutek dobročinný

Každý, jako i Váš dnešní, promění se ve květiny,

A sic – uvěřte! – ne v také, co se vábně klíčí v máji,

Na podzim však hlavičky své sklánějí a uvádají,

Nýbrž ve květiny zvláštní, jež se v kráse stálé třpytí,

Čelo dárce slavně budou krášlit také v onom žití.