Krásná smrť.

Tvá nožka srnce na odiv

mech prolétala v stínu sosen,

květ něžnou hlavou sotva kýv’,

a vrchol travin zůstal zrosen.

Jak víly byl tvůj milý zjev,

mé srdce pojednou se chvělo,

ach, cítilať má žhavá krev,

že tebou jaro přiletělo.

Hned pučel v mysli pestrý květ,

a v srdci růže rostly smavé,

v nich slavík bolně jal se pět

své touhy písně usedavé.

Ruch čarovný v těch poupatech!

Hle, mnohé posud v růži puká,

zda z operlených květů těch

as jeden utrhne tvá ruka?

Ó, vezmi! – pak se třeba vrať,

jen chvilku zdob jí ňadro ladné.

Tys Vesnou; popřej, v jaru ať

má růže na tvém srdci vadne!