KRÁSNÁ UTOPÍNA (II.)

Půl světa, jejž ustvořili

Mudrcové a básníci,

Věru pouhá jest pohádka

O červené karkulici;

Let do modra, planý výbuch,

Běhání kol prázdných mezí;

Ale žádný vpravdě neví,

Co v té karkulici vězí. –

Když matinka pohádkami

Dětskou chtivost nasycuje

A báchorka za báchorkou

Mladou mysl osvěžuje,

Až výprávek látky dojdou,

A mlaďounký neposeda

Pohádku chce, pokoj nedá,

A matinka myslí, hledá

A neví, co dále říci,

Tu mu začne vypravovat

O červené karkulici.

Života to věru obraz

K smíchu, věčné slibování:

Budu vypravovat, budu, –

Nedojde však k vykonání!

Tak ta divná karkulice

Znamením jest věčných slibů,

A kdo se jí chce dopídit,

Ten po stráni chytá rybu.

Pouhá straka to na vrbě,

Pouhý holub to na báni,

Až posléz nevěří žádný,

Že cos pravdivého na ní.

Jsou zde ale pamětníci,

Jižto o ní cos zvěděli,

Leč potázáni, žádnému

Pravdu povědít nechtěli.

Klicperův prý Divotvorný

Klobouk jest co podobného,

A kde karkulka se zjeví,

Zradí vše prý, což lživého,

A ta divná karkulice

Pravá to čarodějnice,

Jak se na hlavu jen vsadí,

Všechny šejdy světa zradí,

Žádná lest prý neobstojí;

Protož svět, jenž rád si zalže,

Se té karkuličky bojí.

Snadnoť tedy pochopiti,

Proč se krásná Utopína

Všady s úžasem potkala

A co toho byla vina.

Mysleliť, že krásná sice,

Ale zlá to čárovnice,

Jíž k zlým čarám pomáhá

prastará ta karkulice.

Přišel k slečně dohazovač

Od ženichů vyslán mnohých,

Mladých, starých, chytrých, hloupých,

Nízkých i vysokorodých,

Způsobem dohazovačů

Promluvil k ní drahá slova,

Jak jim učí duch dnů našich,

Jak je zpívá nová doba.