KRÁSNÁ UTOPÍNA (IV.)

Takž k ní dohazovač mluvil,

Všechny módy jí vykládal

A o rozmanitých gustech

Dlouhé řeči rozepřádal;

Takž nebohou Utopínu

Podivnými články mučil,

Jakž se z denních módních novin

Nazpamět je byl naučil;

Ona však jej vyslechnuvši,

Zkrátka mu odpověděla:

Nebyla bych Utopína,

Kdybych na ty řeči dala

I na gusto vašich pánů,

Vašich slepých pánů dbala.

Kdyby zítra přišla móda

Nosit tuto karkulici,

Neopováží se žádný

Bez ní vyjít na ulici

A jak teď lajete, před ní

Byste potom se klaněli

A kde by se objevila,

Slávu její vyzváněli.

Rcete pak těm mladým pánům

A těm starým pragalánům,

Jiné že jsou moje cesty,

Nechť si hledají nevěsty

Mezi Bibi – Pamelami,

Žádný spolek mezi námi!

Za millionův tisíce

Nespustím se karkulice!

Odešla, a od těch časů

Kdož ví, kam až zabloudila?

Zdali se kde přece vdala,

Aneb zlostí usoužila?

Sedíť as co stará panna

Za kamny kdes u přeslice,

Čeká, do módy až přijde

Její zase karkulice ;

A že v módu nepřichází,

Proto se jí lidé smějí

A pohádkou o karkulce

Z dětí chutě po pohádkách

A báchorkách vyhánějí.

Poslyšte, mládenci, panny,

Čemu pohádka ta učí:

Že se někdy pro maličkost,

Pro domnělou módy sličnost

Člověk na tom světě mučí;

Leč o krásné Utopíně

Nedá s jistotou se říci,

Jak as dlouho čekat bude,

Nežli móda zase uzná

Její starou karkulici!