Krásná Vasilisa. (I. Matčin odkaz.)

Pravila matka na smrtelném loži:

„Buď s tebou, dítě, požehnání Boží;

a kdyby vzešlo něco zlého tobě,

dbej ty mé rady, moje milé robě.

Na mojim klíně když jsi sedávala,

loutkou jsi ráda sobě pohrávala.

Loutečka tvá však není hračkou pouze,

pomohla často mně již z kruté nouze;

loutečka tvá jest divotvorné moci,

přispěje také tobě ku pomoci.

Bude-li kdy ti rady její třeba,

rozděl jen věrně s loutkou svého chleba.

Ze štědré ruky jak tvých darů pojí,

požaluj sobě, ona hoře zhojí;

jednej jen veždy podle její rady,

nedojdeš zkázy, ani žádné vady.

Zanechej proto, dítko, svého lkání:

matčino s tebou bude požehnání!“

Zemřela matka, drahá matinka,

zůstala po ní dcera jedinká,

jedinká dcera, Vasilisa krásná,

jak na nebíčku večernice jasná.

Tatíček dceru samu nenechá –

do domu vchází vdova macecha,

s macechou též dvě dcerky sestřice,

jizlivých zraků jako hadice.

Závistným okem slíčnou krásku zřely,

zuřivou zlobou na ni zanevřely,

mučily prací, větrem, sluncem hnaly,

aby jí tváře žáhou začernaly.

Než její tvář se nachem ruměnila,

jakoby zory zář se do ní vlila.

Ručenky stkvěly bělostným se svitem,

jakoby měsíc kryl je stříbra kmitem.

Loutečka veždy dobrou byla radou,

chránila věrně před záhubnou zradou.

Dívka-li pokrm snesla za večera,

odbyta práce do ranního šera.

Loutečka všechno v dobré mívá stráži,

záhony pleje, ruče vodu váží,

vytápí pec, i květy pozalívá –

dívka jen klidně v chladu odpočívá,

kvítečka trhá, do kytice víže –

plynoutě dívce dnové bez obtíže.

Plynou jí dnové, plynou také léta,

děvuška záhy v něžnou pannu vzkvétá.

A co se mění poupě v růži vnadnou,

sestřice obě hubení a chřadnou,

hubení, chřadnou obě ode zlosti,

cizí ta krása brání veselosti. –

Neletí včelky ku květince rojem

mile se kochať medonosným zdrojem,

ale to všichni ženichové v městě

na ořích letí slíčné ku nevěstě,

k nevěstě slíčné, k Vasilise letí,

oj což se diví její vábné pleti,

vábivé pleti, jasných oček plamu,

nezadáť oko její drahokamu.

Marny jsou vaše, ženichové, cesty,

hledejte štěstí jiné u nevěsty!

Macecha zuří, Vasilisu bije:

„Vari mi z očí, jedovatá zmije!

Hadici jsem si tebou vychovala,

bodejž tě, stvůro, baba-jaga vzala!“