Krásná Vasilisa. (II. Nástraha.)

Ach což to bylo rozloučení žalné,

odešel otec do krajiny dálné.

„Tatíčku dobrý, proč jsi vyšel z domu,

macecha smýšlí na zlou na pohromu,

macecha krutá černou zrádu snuje,

což to tvé srdce pro mne zaběduje!“ –

Děvuška pláče, po tatíčku touží,

srdečko žalem bolně se jí ouží.

Zanechej, děvo, zanech toho lkání,

matčino s tebou bude požehnání!

Minula doba – přišla jeseň v kraje,

v maceše kruté zhoubná zráda zraje.

„Hoj děvy, k práci, nechte kratochvíle,

uvidím, která první bude v díle;

krátí se den, již večery jsou dlouhé,

nemařte času při rozprávce pouhé.

Uplete krajky nejstarší má dcera,

punčochy druhá pletiž za večera,

nejmladší kráska chop se kolovrátku –

při práci času zbude pro pohádku.“

Macecha v domě oheň pohasila,

jednu jen svíci k dcerám postavila.

Zasedly dcery, závodily v díle,

sestřice předčí Vasilčina píle.

S kužele hbitě rusá vlákna střádá,

umělou rukou jemné nitky spřádá.

Sestřice lstivým přikyvují zrakem:

teď-li nám ujde – budeť se zázrakem!

„Aj,“ vece mladší, „jak se svíce plaví,

Vasilka sobě krásná očka znaví!“

Nejstarší hned se na to k světlu sklání,

štipci je zhasí jako z nenadání.

Sestřice vzkřiknou klamném ve zděšení,

v celinkém domě trocha ohně není.

Macecha lstivá k dcerám chytře vece:

„Marny jsou řeči, vzchopte vy se přece;

do zlé jste přišly, dcery, do nesnáze,

pro oheň jíti třeba k babě-jaze!“

Nejstarší na to: „Netřeba mně jíti,

špendlíky k práci věru dost mi svítí.“

Sestřice mladší: „Netřeba mi svíce,

vidím já dobře lesklé od jehlice.“

„Vasila půjde,“ zvolaly teď obě,

„kterak by předla lníček v noční době?

Jdi k babě-jaze, Vasilinko naše,

přines nám ohně, nezírej tak plaše!“

A než se děva vzpamatuje z leku,

sestřice v zlobném vypudí ji vzteku.

„Což si já počnu, přeubohé robě?

K loutečce půjdu, požaluju sobě!“

V komůrku vešla, jídlo přichystala,

srdečkem žalným sobě stěžovala:

„Na, loutečko, jez,

hoře moje věz:

macecha se zlobí na mě,

k babě-jaze posýlá mě,

buď mi radou dnes!“

Pojedla loutka, okem zablýštěla,

potěšným slovem dívce smutné děla:

„Neboj se, dívko, jdi jen, kam ti káží,

já-li jsem s tebou, v mocné budeš stráži.“