Krásná Vasilisa. (IV. Návrat.)

Pospíchá hustým Vasilisa lesem,

srdečko chvěje radostným se plesem;

nesejde děva v noci s cesty pravé,

svítí jí lebka v záři rudožhavé.

Svítí jí, svítí, dříve nevyhasne,

až vzejde slunce na nebíčku jasné.

Děvice běží sálajícím horkem,

opět až slunce zajde za pahorkem.

Stojí již před ní macešina chata,

temna jsou okna, uzamčena vrata.

Dceřice sedí, s matkou potmě sedí,

nemluví slova, do tmy čiré hledí.

A co se mučí všechny trapnou nudou,

uvidí oknem náhle záři rudou.

Při rudé záři Vasilisu zočí,

lekem a zlobou div se nerozskočí.

„Sestřice moje, otevřete vy mně,

babina svíce dokud neshoří mně.“

Sestřice vstaly, dvéře otevřely,

plamenné oči s děsnou hrůzou zřely.

„Divnou to, sestro, svíci neseš z dáli,

sálavým žárem do duše nás pálí!“

Z plamenných očí paprsky se řinou,

pod jejich žárem sestřice se vinou;

svíjí se bolem, do jizby se plíží,

ohnivým zrakem lebka na ně shlíží.

Macecha v leku ku dcerám se přihne,

plamenný proud i její tělo stihne.

Kamkoli v děsném schovají se lkání,

sálavý oheň za nimi se shání.

Shání se, shání v nelítostném spěchu,

s macechou dcery pádí bez oddechu,

z jizbice pádí do temného dvoru,

za nimi plamen pálí do úmoru. –

Z rána když nebe rudilo se zoří,

tré mrtvol zříti bylo na nádvoří.

Vrátil se otec, vrátil z cesty dálné –

„Tatíčku dobrý, slyš mé hoře žalné!“

S podivem slyší, co se v domě dálo,

oj, což mu oko bolem, hněvem plálo!

Ze srdce pak dík hojný se mu proudil:

„Netřeba žalu, mocný Bůh kde soudil;

tebe-li mám jen, Vasilisko drahá,

nebudu hledať jiného již blaha!“

Neletí včelky ku květince rojem,

mile se kochať medonosným zdrojem,

ale to všichni ženichové v městě

na ořích letí slíčné ku nevěstě.

Vasilka slíčná, což se zradovala –

srdečko věrné nejkrasšímu dala.

Tatíček hlavu nad oběma sklání:

„Matčino chraň vás vždycky požehnání!“