KRÁSNĚ POLE

Přes Krásné Pole táhly stíny s kopců,

pluh hrčel zemí, z koňů kouřilo se,

za nimi Hlubkův syn. U plotu Bystrońova

(ne toho z rynku – toho pod vrbami! –

jsou cizí si, nech stejné jméno mají)

kdos vyhlížel. A byl bys musil

mít ostré oko, z Hanysovy tváře

vždy nehnuté, jak koruna (30) jest sosny,

bys vyčet cos... Má šumnou (31) dceru Bystroń?

A každý večer – tam či tam buď cesta –

jde Hlubkův hoch kol Bystrońova gruntu,

jde plavit koně – tam nejbližší chodník –

jde časem v krčmu – stezka ušlapaná –

jde do lesa... Má šumnou dceru Bystroń?

Tak zpívá skřivan, osyka tak šeptá,

rež šumí tak, když vítr běží klasem.

Kůň robí chybu, na co myslíš, synku?

Zní hudba v krčmě, Bystrońova dcera

jak slična v kole, vlnka na potoce

tak neletí, syn Hlubkův po ní hledí;

sám netančí, děvuchy se mu smějí.

Tři léta prchla, kdy se z vojny vrátil

Bystrońa z rynku hoch výmluvný, švarný.

A když zní hudba, spolu jenom tančí

muž ztepilý s Beruškou Bystrońovou.

„A pověz Hlubkovi, nech nechodí k nám více,

že slovo dala jsem a otec požehnal nám.“

„Můj vyplať díl!“ Chtěl namítnout cos starý,

pozorně hleděl do synovy tváře,

ta mlčelivá jak líc mrtvého jest:

jak motýl-lišák (32) rubem tmavých křídel,

kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš,

tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci

žal hledal, bolest... Možno, bez citu jest.

Za Krásným Polem pět mil dobré cesty

je v horách ves. Tam koupil chatu Hlubek

a deset jochů kamenité půdy.

Mha rolí jde, cigánka rohem boru.

A žádá dlaně, dlouho pátrá v líci.

„Kdo v cestě tobě, svíce jeho žití

za osm shasne let a co je jeho,

tvým bude potom.“ Skalní stezkou jdeš-li,

jen sivá skála všude na tě zírá,

dav smolniček v ráz usměje se z prorvy,

a siný útes zardí se jak děvče:

tak blyskla zoře oráčovou tváří.

Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne leto,

jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek,

své češe koně, v zimě hrčí soustruh,

(bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu.

Dým spěje z dýmky, sivá (33) hoří v sklence,

jde teskný život... čas už zapomenout

minulých let – či těžko zapomenout?

Let přešlo deset tichých, mlčelivých,

kdy parobkovi Hlubkovu se zdálo,

že slamou topí (34) hospodář. Líc smědá

pobledla jaksi, postava se hrubá (35)

jaks nachýlila, začal pozdě vstávat,

vyhasla dýmka, sivá odporna jest...

(Nedočkal jsi se, čehos čekal v žití!)

A jasno mu, že jeho den se schýlil,

a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole.

Jde těžkým krokem jak vůl zapřažený,

když táhne brázdu po rozmoklé půdě,

kdy pod kopytem prohýbá se země

a praská, jak když čísi srdce puká

pod dívčí nožkou... (Řek jsem pravdu, Hlubku?)

Ves temnem prosvítá. Jak Enoch Arden

pod okno staví se a hledí v izbu:

Grunt kvete dětmi, Bystroń se svou ženou

za stolem sedí – Hlubku, vrať se domů!

Je ticho v izbě; duší zvolna táhne

ten obraz, jenž šel celým žitím jeho,

přesličná dívčí hlava temné pleti,

dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,

a nad mužem se veliká noc sklání,

noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,

noc zapomnění – budiž požehnána!

Je ticho v izbě, hledí na hodiny:

„je třeba ovsa nasypat už koňům“...

A na hodinách zůstal trčet okem.

Šels, viděls, poznals hrob Hanysa Hlubka?

Drn jak on tich, tak jako skryté hoře,

a zanedbán, jen bídná travka klíčí

kdes skulinou. Tak asi nedbal,

kdo pod ním leží, o nikoho v žití.

A pověz, Hlubku, pověz, co je lehčí:

ten prostý život, či ta černá země?

Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá

ti slunce rty, před širokými vraty

krok stavíš mdlý. Muž vlídný se tě přeptá

po cíli cesty, donese ti mléka

děvucha boků vysokých, jiskrných zraků.

Burmistr Bystroń jest, Berušky Bystrońovy

je lepá dcera – vzpomeneš jí v žití.