Krásný sen

Už setmělo se – a vlak mého žití

dojíždí zvolna k tiché stanici.

Hle, světla její mlhou kalně svítí –

hlas čekám, k přestoupení velící.

A při tom jako děcko sen si spřádám,

že v Onom světě přijdu mezi své,

k svých předků, přátel připočten jsa řadám,

své drahé najdu v kráse mladistvé.

A potom, až se obeznámím s všemi

a uvyknu si v kraji rajských krás,

usednu, kde je výhled k České zemi,

bych zřel, zda v tmy se halí nebo v jas.

Tam denně budu na příchozí čekat

z předrahé země, v jejímž znaku lev –

kéž novin z vlasti nemusím se lekat,

ni v krutých jízvách znova jítřit krev!

Zvlášť vítáni mi budou hosté noví,

na věčnost z rodných stran co přibudou,

ti, jak se našim vede, rádi poví –

jen blahé zvěsti kéž vždy zahudou!

A kdyby mělo u nás zle se díti,

dušičky věrné svolám z měst i z hor:

Patrony české půjdem povzbuditi,

by odvrátili boží hněv i mor!