Krásný večer.

Kraj dávno už je něm a tich

a slunce sklouzlo ve klín lesů –

sám domů kráčím temnem jich

a popěvek si na rtech nesu.

Řad hustých smrků s obou stran

jak zeď mou stezku obkličuje,

a šerem dopol zadýchán

se zdá, že v samé mlze pluje...

V tom zablýsklo to světle vstříc

a noha vstoupla na proluku...

Proud vůně sladké vlá mi v líc

a rychlej’ kvapí srdce v tluku!

A překvapen můj vidí zor,

jak luhů širých měkká prouha

se přímo táhne na obzor

a mizí tam jak pentle dlouhá...

Kraj nebes dosud ozářen

se bledým tamo zlatem leskne,

v luh sporý padá odsvit jen

a vůkol mlčí ticho teskné.

Však slyš! – jak divem z prostřed luk

teď rozlehnul se trilek náhle,

kde ohromný a starý buk

v šíř rozpíná své ruce táhlé!

Ten obr mocný dospěl výš

než hvozdy kol i zraky lidí:

on shaslé pro ně slunce již

sám jedin tam s té výše vidí...

Všech větví posud chocholy

jen jemu zdobí záře krása

a na samém jich vrcholi

mu okřídlený zpěvák jásá!

Již v hloubi pod ním tmí se hvozd –

leč on se ještě v slunku zhřívá...

A na hlavě mu věrný drozd

na krásný večer ódu zpívá!