KRÁSNÝ ZÁPAD.

Dnes zhasínalo slunce v samém zlatu.

Zem, jakby těžce nesla jeho ztrátu,

se začla halit v stíny polo tmavé,

a červánkovým nachem zpola žhavé

se zrcadlilo nebe v tiché vodě,

v níž světla jako stíny v stejné shodě

se míhaly a v pestrém tanci hrály.

Na mostě mlhou svítilny juž vzplály

a zdálo se, jak bájných liljí květy

by tryskly z vod a ohnivými rety

se dotýkaly vln, které se chvěly.

Jak spousta černá trčel Petřín celý.

V té chvíli děl jsem té, jež byla se mnou,

jak slunce paprsk v moji dumu temnou

jež svítí vždycky: Jak to krásný západ!

Ó štěstí, kdo můž’ duchem celým chápat

vše krásy kol, tu ostrou svěžest vzduchu,

chvit světel a hru barev v pestrém ruchu!

V tom dělník tudy šel, pot na mdlé skráni,

na šatu prach a tvrdý mozol v dlani,

a pravil, trpkost zněla v jeho hlasu:

Na také věci nemá chuďas času!