KRATINKÁ BESEDA S DVĚMA NEBOŽTÍKY

Kdos v únorové noci bděl,

přivíral oči, aby spal,

hrobové ticho v srdci měl

a pochovaný žal.

Nebesa zela beze hvězd

a vítr válel tmu,

lavinou rostla podle cest,

na prsa padla mu.

Zaječel vítr, černý brach,

jak smrti na pozdrav –

a člověk náhle v polosnách

zří obrysy dvou hlav.

Měl oči pevně zavřené,

dokořán vypoulí je v ráz...

Snad zmizel přelud? Ne a ne!

Dál trvá jako tma a mráz.

Ne obrysy, ti lidé, hle,

v rozměry rostou tři,

když ruka v ruce unyle

teď k němu zamíří.

Paní má šaty hedvábné,

však trochu vetché již,

jak malinko jen rukou hne

zašustí přespříliš.

Pán též je štíhlý jako prut,

gentleman vnitř i vně,

jen divno: přišel neobut

a přec tak obřadně.

Ten náhle schýlí bílý chrup

až k člověku, jenž bdí:

„Nebylo vášně, byl jen lup,“

mu s tichým smíchem dí.

Však ženě divně škubla tvář,

jak pozdvihla ji teď,

(musila míti hustý šlář,

neb scházela jí pleť).

Druh přegalantně zachřestí,

sotva tu spatří líc:

„Jsem uctiv k tvojí bolesti

a neprozradím víc.“

Však ona vece. „K čemu spor

a co mi zalhat chceš?

Nebylo lásky, byl jen vzdor,“

a zasměje se též.

Tu bdící již se nezalek

a vypial těla půl:

„Nebylo žalu, byl jen vztek!”

do temnot zasyknul.

A vítr slyšel, vracel smích,

až bezdech utich přec.

„Nebylo viny, byl jen hřích,“

jen sípl na konec.

Tu člověk, jenž bděl v noci sám,

vstal, rozžal světla tři

pro věčný mír třem dušičkám,

a smál se do jitří.