KRB HUČÍ...

Krb hučí... plane. Vichrů smečka divá

bije v má okna. – Dohasíná kdes’

lednové slunce, mátoha jak tklivá.

Mír jara předtuchy do duše kles –

V plameny zřím, krvavě rudé... bílé.

Co oheň ten vše dnes mi vypráví?

O touze... lásce... smrti dravé síle,

o bolesti, jež v srdci zas’ se chví,

by v radost opojnou se třeba zítra

změnila v ráz, v kouzelný víry květ,

té víry v lidství, v nová jeho jitra

i v odvahu: dál... výš... a nikdy zpět –

Krb hovoří. Plamen se temní, klesá,

by rozhořel se znovu v prudký žár.

Zřím krajiny... čar pohorského lesa,

však také šachet dna, štol hrůzný tvar,

motýla, kvítí, dřevorubce ruku,

srdce, jež milenci kdes’ vryli v kmen,

havíře – hrdiny, jich strast a muku,

a slyším plynů třesk, vod hukot, sten,

za živa pohřbených, již mrou tam hlady.

Kde jejich slunce je? Kde radost... ples?

Těch mučedníků táhnout vidím řady.

Oh, co vše vypráví mi krb můj dnes!

Už stmívá se. Dál vítr divě bije

v skla oken mých. Jak vábí ohně svit

a plamenů těch bujná melodie,

paprsků zlatých hra a pestrý třpyt –

co tváří, postav v mysli moji kreslí!

Leč bratrsky hledí ke mně všecky tak...

Jich ruce mozolné, žel, ve hrob temný klesly.

I druhů z mládí v jasný hledím zrak,

a vidím pec, v níž ruda, kov se taví,

huť obrovskou, smrt lovu kde má zdar,

ta pekla pozemská, kde žárem třeští hlavy,

kde moře dýmu je a plynů, par,

a z přítmí zřím, ti z šachet, výhní hosté

mrtvi že k živým jdou! A v srdcích plam

že pro ně tryská výš’ a svítí, roste,

jak zářné pochodně vstříc křivdy tmám...