KRČMA.

Puch Krčmy otravný jsem opustil,

v svém štítě erb má Zapomnění;

zde poslední jsem ztratil statek, co mi zbyl,

vím, propadl jsem – kdos řek’ – zatracení.

To síly nedá! hýřit k ránu od noci

a letět s vášněmi tak bez otěží;

být ve všem skeptikem, co může pomoci?

květ trhat, šlapat drsně růže svěží!

Tak číš jsme třískli divě o číši,

náš pohled hořel hříchem sešílelý;

v tom výkřik srdce, kdo ho vyslyší,

a brutální jsme písně družně pěli.

Ach, jak ten paprsk divný přišel mezi nás!

kdos o dětství tu šeptl ideale;

proč stichli jsme? a jako mráz

se složil na rty nám v tom krčmy sále.

Ven táhlo mne to kouzlem, pryč a ven,

já vyšel v ticho noci – k ránu bylo,

a cítil jsem se vlastním jedem otráven;

mé nitro po čem náhle zatesknilo?

Kraj dálný, tichý, jejž jsem v dětství snil,

věk zlatý kde se jako nebe klene,

kde Bůh by jako s dětmi s lidmi žil,

kde blankytem žhne slunce roztavené.

Tam v bílých řízách Svatí v řadách jdou

a hymny sladké s jejich retů plynou;

žhnou zraky pod korunou vítěznou

a palmami v svých rukou sladce kynou –

Jdu břehem pustým svého Vyhnanství,

zář jitřenky se nocí k ránu střela

a do červánku bílým světlem stkví,

až na dně srdce mého zahořela.

A na ospalé plavce vzkřikl jsem:

hoj, větry příznivé nám nyní dují,

ó rychle k veslům, plavci moji, sem,

k té sladké zemi plout vám nařizuji...

Buď požehnáno jitro moje dnes,

již v zemi novou s touhou svojí pluji;

v mém srdci naděje, v mém srdci děs,

k té zemi toužené zda Večer dovesluji...