KRČMA NA PUSTĚ.

Kdys volně táh’ jsem po Uhrách.

Jak byl bych přijel domů,

když vůkol pusta tichla v snách

a nikde domu, stromu.

Ni živá duše – ticho tak!

Jen černé mraky táhly

večerním nebem, z pod oblak

blesk tiše kmitnul náhlý.

Slyš! zní to z temné dálavy,

až z dálných, dálných plání – – –

i lehám uchem do trávy –:

toť jezdců dusotání!

A rozchvívá se v hloubi zem,

jak blíž a blíže kluší,

vždy úzkostnějším úhozem,

jak hruď, jež bouři tuší.

Dav bujných ořů dusotem

se přihnal před pastýři,

ti štvou je dále klusotem

a práskot bičů víří.

Zpod kopyt pádných odlétá

kol písek do všech konců,

an vranec vítr odmetá

a nedbá lání honců.

Jen bezuzdný kůň sveřepec

má spjaty bujné skoky,

neb jezdec na něm jako klec

mu pevně svírá boky.

V dál hřmeli, odkud bouřná moc

bliž valila se mračná,

a zanikli, – snad mraků noc

je pohltila lačná...

Mně však se zdálo napořád,

že zřím a slyším stále

těch černých kopyt hromný spád

a hřívy rozevlálé –

Že mraky černí oři jsou

a směsí poplašenou

dál nebes klenbou dunivou

jak hrom se tryskem ženou –

A vichor, statný pacholek,

že písničku si fičí,

a divé stádo, hluk a jek,

hřmí před blesknými biči.

Už uříceno stádo, mdlo,

ruch těžkých kopyt ztichá –

teď kapek v pustu napadlo:

toť ořům pěna šplíchá.

Svět zvolna tone v soumraku –

aj! svah tam vyvýšený:

tam odtud svítí do zraku

a kynou bílé stěny!

Hlas vichru umlk’ slabostí,

i bouřka ticho byla,

tu nad step samou radostí

si duha poskočila.

Blíž přicházel svah pahorků,

než slunko zapadnulo,

v palaší střechy, na dvorku

a v oknech zaplanulo.

Vích, révy znak, tam vyvěšen

nad štítem tančil, susle –

Když v dál jsem slouchal potěšen,

zpěv zaslech’ jsem i husle!

I zabočil jsem, v krčmu šel,

sám used k svému džbánku,

rej vůkol mne se otáčel

jak hbitý tanec vánku.

Krev mléko byly holky tu

a štíhlé byly v pasu,

roztáčely jak v zákmitu

své hochy – zbojnou chasu.

V takt plesky tlesky do dlaní,

smích ostruh – cinky břinky,

tu píseň výskla v jásání,

tu lkala do vzpomínky.

Juch! bratři zlatí – zbojník pěl –

juch! svoboděnko volná! –

Tak se rtů se mu jásot chvěl,

však z oka slza bolná.

Jen hejtman sedí. Na loket

mu snědé tváře svisly,

zdá se, že z hluku poodlét’

a na svůj osud myslí.

Jest chmurno jeho obočí,

však oka žár jím šlehá

jak plamen z lesních úbočí,

kdy noc už na ně lehá.

Kdy hoši bouřněj zavýsknou

a dupnou – prosti kázně –

on prázdní na dno číši svou

a prázdnou staví rázně.

Mu dívka sedí po boku,

jak na otce naň zírá,

a zdá se, že si poskoku

mu k vůli odepírá.

Zrak jeho v blahém vzrušení

se její krásou pase –

pak pomýšlí: Co bude z ní? –

a žalosť tajná hla se...

Cigáni divěj na cimbál

i v srdce počli bíti,

až sladká rozkoš v horký pal

a v plameny se nítí.

Tu vůdcova též tmavá líc

se ozářila v lesku –

já vzpomněl si však šibenic –

a vyšel jsem pln stesku.

Ni živé duše – pusto jest,

jen na nebi to září,

tam táhne jasné vojsko hvězd

a měsíc plnou tváří.

I vůdce vytratil se ven,

v dál zírá – bdělý – němý –

do noci pátrá zamyšlen –

pak chýlí ucho k zemi,

zda nekvačí už neštěstí,

zda neduní už klusot,

zda půda ticho nevěstí

husarských koní dusot.

Ni hlásku kol. I postanul,

by viděl hvězdy skvící,

by zřel, jak bílý měsíc plul,

a jak by chtěl mu říci:

Měsíčku, v rouchu neviny!

Hvězdičky, velké moře!

Jak jdete klidně v hlubiny

a nevíte, co hoře! –

Poslechnul zas – a skočil v ráz

a houknul v krčmy síňku,

a náhle polknul jeho hlas

vír hluku, šumu, řinku.

Než srdce třikrát buchlo mi,

kde kdo byl na koníku –

mněl jsem, že zem se prolomí –

a titam v okamžiku.

Dál cigánská druž seděla,

ta chasa krve jaré,

a Rákočiho, rebela,

mi hrála písně staré.