KRČMA.

Tak vzdálena od nás, million mil,

pláš v horoucích parách, veliká hvězdo,

ku životu vzbouzíš květný pyl

tak prostřed bláta, vichrů, blesků,

ve koutě kosmických stínů již,

kde stuhlá je říš

hmot přezrálých, zvolna se drolících v plíseň!

Máš tvůrčí sílu prodchnouti prach

svým teplem čarovným, takže touha

v něm těkavá počne se chvět, a mrtvý

se zvedá radostně na marách:

však, slunce, nemůžeš od květu vzdálit

pak hmoty mrtvé vichr a mráz,

květ urvat jim v ráz

a k sobě povznésti do věčné záře!

Ne! Pouze jej ze sna úsměvem

po ránu probudíš, pak jej pošleš

do šedavého dne, kde se brání,

seč může, každým citů záchvěvem,

jichž teplota, byť i ji chránila úzkost,

přec chladne na mraze tisíci škod,

té poslední vhod

jsouc k lupu, třeba že tisíc jich zmohla.

Ó rozryté rány, kterými van

se dere z hrudi: teplo srdce

a drahé pocity, zkušenost vzácná,

um šedivý, bujará touha a sen!

Kdo z mládí ztratil svých očí světlo,

v stáří barev mu ponětí zmdlí,

čas oderve zlý

po smyslech ztracených vidinu jejich!

A komu osud těžkou dlaň

v dny jeho vesny položil na sluch,

by víc ji neodtáh, v jeseni jeho

zvuk vzdálený, každá vzpomínka naň

se zdá být těžkou, bolestnou, hroznou,

duch, zámek ten spustlý, trhá se dál,

věž, brána i val,

vše řítí se, smutná hrůza v ně vchází.

Jak nevěřit, že se pak rozleje zas

s tou těla nádobou ducha též víno

u člověka jako u jepice v zhoubě,

i u květu mimosy, u mořských řas,

u krystalu soli zdrcené v prstech,

a všecko že s tvářností ztrácí hned

i vnitřní svůj svět,

že nadchnuto všecko jen k zkáze?

Co platna pak naděj a víra v ctnost

a láska měkká? Vejde-li zhouby

svit rudý na obzor všeho, co žije,

zda v podobách stínu, jenž není prost

zlé malomoci, nejihnou před ní

ty ctnosti pověstné? Mrtvý-li snad

kdy lásku dal znát

té bytosti, která proň na živu truchlí?

S tím nejasným pocitem procit k snům

v hmot náruči Popel, o kterém nevím,

zda duši měl. Sám to tvrdit se bránil.

Z dna poklidu k víru temných dum,

jež na sebe samy se dívají cize,

on zvedl se, cítě jednak plam

té hvězdy tam,

jež z daleka tajemství zrození řídí,

a jednak již cítě i hranice sil

a možností žárlivých, prvním vzmachem

svých perutí ihned zavadiv o mříž

a klesnuv pak polekán v kout, jenž se kryl

zlým stínem příštích zápasů, smutků,

a všech těch stupňů vedoucích k tmám

až dolů tam,

kde dno je bezcitné, kam vše zas padá!

Proč procitl k cítění a kde teď jest?

Kde dříve byl? Nevěděl! Různá to naděj,

že jednou zachová v paměti svojí

své lidství uprostřed lidských těch cest!

Své okolí prohlížel: rozeznával

kol v prostoru klenutém soumraku sled,

však jasněj zřel hned,

než zvykem to: poznal tě ve stínu stín jen!

Byl sklep to podivný. Žádných stěn

kol viděti nebylo kromě kleneb,

jež shora se k mlhavým sloupům táhly,

tož proto, že prostor byl přeplněn

mhou tajemnou a pak množstvím světel

mdlých vlastní září uprostřed par,

jichž tlumený žár

plál proto bez vší svítivosti.

A ještě pozorněj kolkolem

když Popel díval se, soubor těch stínů

se hemžil maje podobu davů,

jež dalekým hlučely hlaholem:

změť za stoly seděla popíjejíc,

a každému hloučku jinaká zář

ze svítilen v tvář

se snášela, zrak spíš matouc než sloníc.

Neb ti, kdo pod jednou svítilnou v sbor

se sesedli, nedůvěřovali

těm, kterým vedle jiný plál záblesk,

jich popouzejíce zášť a vzdor,

a takto napořád cizí dosti

si zástupy byly, že je dělily

mdlé rozdíly

těch jisker nad hlavou planoucích kalně.

Jen jediná lampa byla tu,

jež jiným méně podobna plála,

tož jasněji, ale z bezměrné dálky.

Host uzřev ji z touhy záchvatu

k ní blížil se zmateně, nedůvěřiv,

a přece nesa v očích svých

své důvěry smích,

své hlubší podstaty mohutnost celou.

Tou lampou v klenbě okénka zjev

byl malý, světlým azurem krytý

a oním podivným, tajemným sluncem,

jež vrhalo v sklepení paprsků krev.

Cos kdesi dříve o slunci věděl,

teď na nic vzpomenout nemohl v snách,

jen hrudí mu táh

cit vděčnosti přítulné k tomuto světlu.

Cos, jak by spásu jen u něj tam

lze bylo nalézti, pravila krev mu

ku hlavě stoupajíc pobouřena

a stropů prorvati klenbu i trám

chtěl bezděčně, aby v těch záplavách rudých,

v těch výškách tam tajemných nahoře kdes,

tam u nebes,

se rozplynul, roztrhl pouta všech mraků.

Však ve svit-li okna pohledl blíž,

aj, uviděl mříže ostré, tuhé,

a černou krev, jež nezaschla nikdy

a zdivo halila, ostrou též mříž,

a stopy křídel rozbitých tady

v té krvi zůstaly na rezi vlát,

ve stínu znát

na kamenech pod oknem bylo tlum kostí.

Ten přízrak, ne to bylo přece víc,

ta skutečnost hrozně sklíčila hosta;

až dosud mu všecko přece se zdálo

být souhrou, vše domysl neslo mu vstříc,

jenž podával v závojích utišení,

leč od tam té mříže a puchu těl,

jež pod ní zřel,

zda v myšlenek vír moh kde vanouti úkoj?

Kdo zasadil onu hrozivou mříž

do kleneb z granitu, jaký as mohl

být úmysl jeho, ten-li ne přece,

by pocítit dal, že prahmoty tíž,

zkad popel oživlý pracně se dere

ku slunci a k étheru, nedá se střást,

a volnosti slast

by naznačil k většímu trápení v hrobech?

Ten, kdo tak učinil, přetvořil hned

na polomrtvé živoucí všecko!

Ze skal se prodere do vzduchu jasan,

či topol, či klen, a pokavad květ

svým bezčetným okem paprsky hltá,

strom neví, že v půdě má vnořeny

své kořeny,

je šťasten tuchou, že v světlech jen žije.

Tak všecka též zvěř a křídlatá ptač

to stejně může, jediný člověk

výš pohlížeje nad hlavou svojí

mříž znamená, v srdci tlumí pláč!

Ach ano, člověk! Nový to pojem!

On šťasten být nemůže, protože v něm,

že zvířetem

přec jest a přec není, vědomí žije.

Ó člověk! Nález hrozivý

v svém nitru našel Popel chmurný,

že člověkem jest! Nic, co živo,

mít nemůže dojem tak tísnivý

jak člověk! Může on živoucí všecko

sic hubit, svévolně podmanit,

v tom nemůž' však být

mu útěchou, že zvířetem na polo není!

Lva orel zná a rybu rak,

duch lidský zná však sebe pouze

a s duchem jiným nemá styků:

buď sám že ducha nemá pak,

či není duchů krom ducha jeho?

ku zemi ještě spadne meteor

s kosmických hor,

duch lidský nikdy však s jiným se nestřet!

Ach, jaký koloběh myšlenek!

Ku oknu úzkému s lazurem za ním

se Popel chmurný upjatě díval,

a cítě myšlenek odpor i vztek,

v tom svitu zároveň úlevu lokal.

Usmál se, kterak stokrát zahnána

a zdeptána

jej naděj za ruku chytajíc láká.

Kdo mříž jen tam do okna zasadil,

do balvanů slizkých nad hlavou v klenbě?

Tam živ se rozjásat v etheru čistém

nad mříží, kterou zahradil

vše výšky královské nepřítel tajný,

by bylo as tolik, jak stromem vznést

se do vírů hvězd,

jak orlem dospěti růžových oblak!

To já jsem, pane rozmilý,

si dovolil: nápad ten genialní

mi pochválíš ihned, jak mile zjevím

své pohnutky, jež mne v tom sílily.

Byl šenkýř letitý ten, kdo mluvil,

zpod víček zarostlých úkosem

si prohlížel zem,

jen po chvilkách hosta očima změřil.

Nes v tlusté pěsti kypící mok,

a sedaje lhostejně za stůl, nabíd

i hosti s úsměvem protější místo,

by po té mu usedl blíže v bok.

To já jsem opravdu učinil, pane,

jsem Život, pověstný šenkýř ten,

jenž tolik má jmen

od přátel i nepřátel po světě celém.

Ti chválí mne, dobře že obsloužit znám,

ti zase mi lají, že patoky míchám,

zde klidně číš hladíce nad ní se smějí,

co v oči ji druzí mi házejí tam.

Již znáš mne dobře? Stačí má zpráva?

Jsem Život, kdo neznal by hospody štít,

vnitř útulný svit?

Ten svábil i tebe teď. Budiž mi vítán!

Však ono, věz, co jsi namítal

tam proti té mříži, po právu platí!

Té nebýti sítě, Ó, v kalných svých vodách

ryb mnoho bych věru neschytal.

Bez placení hosté by rozešli se,

snad by jim sprostá byla má číš,

z té zoře tam výš

by nektar snad píti si žádali jemný?

Snad vybranějšími chutěmi v sled

by uštvali záhy ochotu moji,

a já bych nemohl vášním jich sloužit

se svíjeje bolestí z rozmarů, běd.

Co mám, to prodávám, prodati musím,

co čepuji, do dna dopito buď,

sám, hosti můj, suď,

zda jinak opravdu jednati mohu.

Ty o svém ovšem prospěchu sníš,

bys hlučno měl v krčmě, chyba však přece

jak stín se na tvé kročeje věsí,

a ohlížet za ní se neumíš.

Když nápoj z ruky tvé medem chutná,

rci, komu by napadlo v útěk se dát?

Kdo jedenkrát

by ochutnal sladkost, rád sedět by zůstal.

Můj nápoj, příteli, není zlým,

a trochu trpkosti víc jen chuť vzpruží,

neb hořkost být může zdravějším krměm,

když míru kdo zná a ocení šprým.

Kdo s pochmurnou myslí pije svůj doušek,

on pochmurnou živí mysl svou,

a přece jej zvou

i radosti v skok! Proč nežil by pro ně?

Ó člověk v kolébce vlastních žil

krev chová opravdu jásající,

se ženoucí k výši co kvasící víno,

a v radost a štěstí klade svůj cíl,

však jedna divoce hořká kapka

když padne v plamen radostí těch,

dým zasyčí, vzdech,

a obzor se zakalí oblakem dusným.

Zle nemysli o mně, dobře vím,

že světlem naděje sveden byls' v krčmu,

že žízeň truchlivá zavedla tebe

sem k poháru tomu, jenž teď je tvým.

Nuž k cíli jsi došel; nejlepší nápoj

jejž mohu dát, skytám tvojim rtům:

svých zanech dum

a pij, co podávám, bez bázně všaké.

Tak mluvil šenkýř. Truchlivý host

v tom ruku k ňadrům pošinul blíže,

než kdo se nadál, vyrval si srdce

a kladl je před sebe bolestí prost:

Z tvé číše pít nebudu, promluvil příkře,

já svoji vlastní velebím číš,

pod paprsky výš

když zvednu ji, čista mi obráží nápoj.

Ten podivným sice ti bude se zdát

můj obyčej přísný, však, cokoli chceš jen,

suď o mně; na svém já trvám,

v své číši jen vlastní vidím vždy rád

mok života, údělem jenž mi je v mdlobě;

co sklíčen bědou svou vypiji,

to promíjí

mi nouze má, za to přec nezodpovídám.

Jen čistý-li jest mé nádoby lem,

to na péči mé jest, a to mne šlechtí,

a pohár můj čist jest jak polední chvíle,

a třpyt se mi po vůli promítá v něm.

Vše vypiji, cokoli v pohár můj vkane,

vždyť volby nemám, bráti mi jest,

co podá tvá pěst,

já pouze znaven jsem, okřáti musím.

Já pouze Popel jsem, ty pak z něj máš

cos plného života vytvořit, kmochu;

však nemni, že po zvyku pijáků sedím,

a spít se chci ohněm tvým, prodat se dráž,

než zač lze úlevu na cestě koupit.

Že krčma tvá není mým cílem, už vím,

muž' bavit mne dým,

jenž od sloupu v sloup se bez konce táhne?

Ta lampa naděje, jež na tvůj práh

mou nohu umdlenou svábila z nitra,

v těch prostorech středem zůstává dále

a jejích paprsků stlumený nach

rys v prostoru kolem nezjevuje,

jenž za to by stál k němu zvednouti zrak;

co kolem, je vrak,

je odlesk, však nikde vábnější světlo.

Jen jedno jediné ohnisko zřím

v tom okně čarovném, co však to na plat?

Hle, časem uslyším peruti něčí,

ty k branám těm ženou se mřížovým,

plápol nadějí, kterým se vzňaly,

je zžírá a hroutí, a pevná je mříž,

a na místo výš

se skácejí hloub jak beztvárná hmota.

Co nedostupný platen jim hrad,

hrad slunce věčného, a co je platen

šíp nadějí nad hlavou vylučený?

Bez kořisti vrací se, aby pad

na smělého a v sled nelítostně

jej srazil. Ó blah ještě smrtelník ten,

jenž zasažen

byl v centrum všeho cítění svého!

Však zraněna belhá většina dál

a rány své hojí pro další boje,

prv na zdraví čeká, pak na útok nový,

na smělejší pleny než hrůza a bol.

A přece jen jeden je východ správný,

to slunce tam zářící ve středu hvězd

přec branou jest,

jíž projde se k věčnu a pravému cíli.

Můj brachu, Živote, na tváři tvé

rys přátelství něžného vepsaný není,

lesk oka tvého nezdá se setkán

ze svitu, který k naději zve,

a vláhu, již podáváš, nemohu bráti

se srdcem lehoučkým, tobě vděk,

v ní paprsek

mně kalným se zdá, v něm léčka spát může.

Snad v krčmě lupiče uváznuv juž,

svou otravu z ruky tvé vypiti mohu,

že není tak tomu, říc' na jisto aspoň

já nemohu; spíše snad nahý nůž,

než nápoj zastřený neurčitostí

mně ukázat měls', bych pochopit moh

všech úmyslů, vloh

a cílu soumrak – já nevěřím tobě!

Však již jsem děl: zde zastávkou jsem,

ne piják z řemesla smysly chci spíjet,

spíš posilnit, nebo slabý jsem přišel,

a lán mé práce za blankytem

tam v dálce je daleké. Slunce než zavře

své brány plamenné, projít chci jím,

a mátohy, dým

chci z paměti ztratit, jež dokola zírám.

A nyní mne znáš. Ty nech si svou číš,

já srdce ti naproti otevřené

výš zvedám, teď s tebou si připíti mohu,

bez škrabošky mohu svůj pohár vznést výš.

V něj nalej svůj nápoj, vzít nemohu jiný,

než který mi naleješ, jsem přec tak sláb!

Z nás toho mor zab,

kdo koho oklame! Na zdraví, brachu!