Kredo samotáře.

Víc mluví svět do mého odloučení,

ba klíčovou se dírkou ke mně tře,

já klnu mu, on v mojí krvi vře

a triumfuje, když mním, že ho není.

Mně často zdá se, ve půlnočním snění

že mořem pluji sám na ledné kře,

hnán větry jen a v jejich lehké hře

že splývám v nic, jež rovno vykoupení.

Však nechť má cesta pustá, břehy kolem

zní paiany a žití plnou vřavou,

jež v samotu mou jásá, křičí, volá...

Já pluji sám i s nadějí i s bolem.

Snad v protivě té s celou křičí slávou

pud života, jemuž se neodolá...