Křehké štěstí

Když člověk příliš hluboko zřel v život,

až prostné srdce k smrti zasmušil

tou tragikomedií s jménem člověk,

tím bláznovstvím, s nímž mládí utratil –

a přece proti zvyku svého světa,

cos ještě má kdes, čeho neprodá,

byť zhanobena byla jeho pravda

a v kletbu dána jeho úroda,

když umí žít jen po zákonu srdce

a vlastní mysli, která necouvá

před svatostánky porušené doby,

jich kněží davem, jenž se nadouvá –:

tu jeho štěstí, najde-li je, má již

jen rekonvalescence tichý vděk,

jejž ruky dotekem je možno zranit

a otráviti dechem pomněnek.