KREMACE

V žáru plamenném až tělo

na popel a prach nám shoří,

pak Bůh, zamyšlené čelo,

krasšího cos z něho stvoří.

Snad hrst petrklíčů zlatých,

fialky neb kopretiny,

a v stín lipek rozsochatých

vysází je na lučiny.

Přijdou dívky, z květné krásy

svinou kytky, zpívajíce

a ozdobí ňadra, vlasy –

Zemský prachu, co chceš více?