KŘEST betonového mostu.

Narodí-li se ti klouče

velké jako pěst,

pro kmotra jdeš do Přelouče

a je snadný křest.

Ale svízel horší je tu,

úraz, mrzutost,

máš-li pokřtít trochu k světu

betonový most.

Most, jejž moudrost inženýrů

na svět přivede,

ale který ve vesmíru

nikam nevede.

Hned je národ zalarmován

jako o pouti,

kmotrem chce být Němec, Slovan

a se kohoutí.

Na radnici hlava k hlavě,

schůze za schůzí:

narodí se nápad zdravě,

co nám do luzy.

Po někom, jenž umřel šťastně,

aby funus měl,

most že by se zvát měl vlastně,

to bych nevěděl – –

Nežil jako lidé řádní,

psal a snil a psal,

ani „dvorní“, ani „vládní“,

čert aby to vzal.

Z Pantheonu koni šesti

však se pěkně vez,

podaří se tohle štěstí

málokomu dnes.

Elektrika stála, ouha,

jenom svítila,

na Vyšehrad cesta dlouhá

čela zpotila.

Čtyři tisíce stál pěkné

po kaprici hrob,

může-li, ať někdo řekne,

že je obec škrob.

Ještě jméno mostu v řece?!

Aspoň radním být,

mohlo by se nějak přece

vyzaonačit.

Ale takto! – Nebi díka,

mrtvý spí a dost,

positivní politika

spraví jinak most.

Blahoslavená jeť víra:

aby nespad v proud,

napřed botě oficíra

dej most přešlápnout.

Vídeň nelze rozčepýřit,

Němec nesmí lát,

při křtu dá se lecco smířit

plíškem na kabát.

Za políček nastav pusu,

v tom je všecek um,

komentuj zas po funusu

evangelium.